| AUTOR: Vendula Kubíčková | FOTO: Jan Skoupý |
| ROZHOVOR |

Rallye Dakar je nejtěžší závod světa. Alespoň tak jej popisují jeho účastníci. Čtrnáct dní mezi písečnými dunami, šotolinou a ve vysokých nadmořských výškách, nedostatek spánku, přemíra adrenalinu a překonání sebe sama. To je legendární Dakar, který letos oslavil své 40. výročí a UP AIR vám přináší rozhovor s nejmladším pilotem kamionu v historii tohoto závodu, Martinem Macíkem jr., který si letos dojel pro páté místo.

Jméno Macík už je na Dakaru docela známé. Vyrůstal jsi s tím, že se budeš motat kolem aut, kolem rally. Chtěl jsi vždycky jezdit Dakar, nebo se u tebe projevilo až postupem času?
Já myslím, že jsem ho nechtěl jezdit nikdy. Ne, netroufnu si říct, jestli je to jméno známý, neznámý, moc známý, nebo málo známý, tak to nevím. A už posledních 15 let je jméno Macík spojeno s Dakarem díky mému tátovi a posledních šest let asi i díky mně, když to tak řeknu. Pamatuju si, jak jsme se školou jezdili na lyžáky, zrovna jsme byli v Peci, a tenkrát jsme čekali, jestli to teda budou vysílat v televizi. Teď tam máte toho tátu, tak k tomu trošku tíhnete a čekáte, jak dojede, i když jako teenager máte většinou úplně jiné starosti, než se zaobírat rodiči. Ale vzpomínám si, jak jsem do jídelny večer nesl to mlíko jako obvykle a najednou byl v televizi a já to mlíko všude rozlil, protože mě překvapilo ho takhle opravdu vidět. Ale proč to vlastně říkám… Překvapilo mě to, protože když vedle toho vyrůstáte od malička, nepřipadá vám to jako něco extra zvláštního. Všichni vždycky vyzvídali okolo Dakaru a aut a mě to nezajímalo, protože jsem u toho byl pořád. Možná to je dobře, možná ne, ale teprve až když jsem věděl, že můžu jezdit, mě to začalo opravdu zajímat. Ale bylo to vážně později, do té doby jsem nikdy neměl nějaké dětské sny o tom, že budu jednou velký závodník. Já jsem hodně racionální člověk, takže u mě je to bez emocí a buď jo, nebo ne.

Co byl ten zlomový bod, kdy sis řekl: Tak do toho jdu?
Můj táta po mně někdy v roce 2009, kdy vlastně jel na svůj poslední Dakar, chtěl, abych ho navigoval, respektive já s nám chtěl jezdit. Tak jsme se domluvili a odjel jsem s ním tenkrát Španělsko, Maďarsko jsem odnavigoval a rally v Rusku taky. Tenkrát jsem byl ale ještě na vysoké a táta řekl, že ta je na prvním místě před závoděním. Takže na Dakar odjel sám, kde se umístil na čtvrtém místě, což je vlastně něco, co se dodnes snažím překonat. Od té doby jsemse začal starat o sociální sítě, řešil jsem branding, začali jsme pronajímat techniku… A všechno tohle nakonec vedlo ke vzniku opravdu profesionálního týmu, začal jsem navigovat lidi, co si od nás pronajímali techniku, a ve finále jsem si řekl, že už mě nebaví jen navigovat a zkusil jsem jezdit. A tak nějak to vlastně celé vzniklo, tedy ve stručnosti.

A u tebe to byl vždycky jen kamion? Nepřemýšlel jsi někdy o klasické rally jako WRC?
To dělá každý. Ne, tak to je samozřejmě i z toho důvodu, že jezdil už táta a měli jsme nějak vyvinuté auto a tak. Ale já jdu obecně rád proti proudu, nerad dělám to, co dělají všichni ostatní, i když to občas bolí. Zkrátka se snažím a věřím, že ten kamion je opravdu něco zvláštního. Když vám pod prdelí skáče a mlátí devět tun a vidíte to v té televizi, je to něco jiného než u obyčejných aut. To samé motorky. Kamiony jezdí po silnici 80 km/h a upřímně všechny se*ou, co si budem povídat. Přitom by to takhle být nemělo, navíc nikde jinde tohle neuvidíte, ty kamiony najednou lítaj a jsou ve většině případů rychlejší než auta. A přesně tohle mě dostávalo, to mě na tom bavilo. Co jiného by taky chlapi měli dělat, ne? Přece si nebudu hrát s barbínama.

Kromě tebe sedí v autě ještě navigátor a mechanik. Jak jsi k nim přišel?
Tak to je příběh sám o sobě. (smích) Mechanik Michal Mrkva, alias Mrkvič, už teda od patnácti pracoval pro tátu. To je člověk, který rozumí technice, je mechanikem už od mládí, pro tohle zkrátka žil. Vlastně sám jezdil závody, nějaký rallycross, on si sám připravoval auto se svým tátou, takže k tomu měl hodně blízko. A pak začal pracovat právě pro mého tátu, protož nějakou práci dělat musíte, a jak se vyvíjel ten tým, který jezdil jen po České republice, tak z toho byl najednou Dakarský tým, což ho samozřejmě jakožto závodníka lákalo. No a lákalo ho to natolik, že to auto dneska připravuje úplně sám. Nebo mu říkáme, co s tím autem chceme dělat, ale on to má na starosti, on si dohlíží, jestli to je všechno v pořádku a stal se z něj pilotní mechanik – to znamená, že sedí u mě a on je ten, který nakonec ve věcech mechaniky rozhoduje.
No a můj navigátor, to je další příběh. Je to můj nejlepší kamarád, se kterým jsme se vlastně začali pořádně bavit až po tom, co co se s mou sestrou rozešel po sedmiletém vztahu. Jezdil pak za mnou do Prahy, kde jsem studoval, já za ním zase do Pardubic, chodili jsme pařit, jezdili jsme o víkendu na motorkách a on s námi zase jezdil na závody, kde nám fandil. A když jsem jednou neměl na Dakar navigátora, hledal jsem člověka, se kterým bych si rozuměl, protože to je v týmu hodně důležité. A u něho jsem věděl, že má nějaké navigační schopnosti, a i když se ztratí i na normální ulici, Dakar by dát mohl. Takže pak naskočil do toho rozjetého vlaku našeho týmy a myslím, že takhle dohromady tvoříme celkem zajímavou posádku, navíc věkově jsme na Dakaru nejmladší tým. Třešnička na dortu byla, že tenhle nový navigátor dokonce chodil s tím mechanikem na základku a dobře se znali.

Koukala jsem, že spousta lidí v komentářích pod tvými příspěvky se ptá, jak vypadá takový waypoint. Většina lidí si to představí jako tyčku zapíchnutou v duně, tak jak to vypadá?
Je to tyčka v duně, ale není tam. Je to vlastně bod, respektive kružnice, kterou vy musíte protnout. A existuje asi šest nebo osm typů bodů, WPS, WPC, WPM… je jich několik. A každý z nich má určitý průměr kružnice, kterou vy musíte protnout – a to je všechno. Takže vy tam jedete a oni je takhle nasázejí. Kvůli těmhle bodům dnes vlastně můžou natahat kilometry trasy na jednom místě, protože dřív se jelo rovně a dneska můžete na tom jednom místě najet desetkrát tolik. Potřebujete jen trefit ty body, tu kružnici, kde vám to vevnitř pípne a vy vidíte, že ho máte a jedete dál.

Dakar skončil 20. ledna, takže už jsi nějaký ten pátek doma. Jak dlouho máš volno, než se zase budeš připravovat na další Dakar?
No, už jsem se měl připravovat, ale ještě jsem se k tomu úplně nedokopal. Já se přiznám, že jsem se čtrnáct dní dostával z toho předchozího, vzalo mi to hodně energie. Ten Dakar jedu na úplný výcuc těla, i když se člověk připravuje celý rok, nikdy nejste připravení stoprocentně. To ani nejde. Dakar sám o sobě je obtížný, při životě vás drží v podstatě jen stres a adrenalin. Spánek přichází až po přibližně deseti dnech, dřív se nevyspíte, spíš jen tak podřimujete a pořád se budíte. Je to těžké, my jsme si navíc přivezli nějaký moribundus, takže všichni prskali a kašlali, do toho teď ta chřipková sezona, nic příjemného. Zrovna jsem byl ve fitku, že už jsem si říkal, jak mi roste špíček, ale bolí mě celé tělo. Takže jediné, co teď dělám, je pravidelné docházení k fyzioterapeutovi, abych se po tom Dakaru trochu spravil.

Kde trénuješ? Předpokládám, že máš nějaký autodrom, ale přece jenom tam úplně písečný duny nenatrénuješ.
Tak duny určitě ne. Ale trénink jako takový probíhá v Sedlčanech, kde mám k dispozici Sedlčanskou kotlinu. Samozřejmě je to malý prostor, nic moc tam nenajezdím, naučím se tam vlastně techniku, rychlost, řekněme reflexy, nic víc. Ale my to řešíme tak, že celý rok objíždíme závody třeba ve Španělsku, Tunisku, Polsku, kam to jezdíme testovat, navíc tam s námi jezdí i klienti. Vlastně si ten zájezd může koupit kdokoli – součástí toho je můj trénink, ale třeba i Brabčákův, testujeme auto a zároveň trénujeme i v těch dunách. Ty ale nemusí být vždycky prioritní. Teď sice byly, ale příští rok tam bude Chille, tedy Atakama, a to jsou zase spíš písky. Teď třeba jezdíme v Africe a je fajn, že nemusím rozbíjet svoje kluky, ale rozbíjím cizí lidi. (smích) I já si tam třeba půjčím čtyřkolku a osahám si trochu ten terén, ať vím, co s tím mám dělat. Přesně takhle se pak ta auta vyvíjejí.

Když zabrousíme trochu do té techniky. Já jsem fanoušek hlavně rally, tak to znám hlavně z něj, ale když přijedeš do servisky, tak na autě jsou označené díly samolepkami, které se nesmí vyměnit po celou dobu závodu. Funguje to tak i na Dakaru, že nesmíš něco vyměnit?
Není to úplně samolepkami, u nás je to plombami, to znamená všude zaplombované. Co se týče kamionů, tak tam to není tak přísný jako u aut a motorek, tam je to trošku něco jiného. Nicméně máme zaplombované turbo, vývěsná lana a motor, jako hlavu motoru, takže takové základní věci ano, ale když to chceme vyměnit, tak můžeme, jen musíme za dohledu organizátora. Organizátor totiž schvaluje celý stroj, projde ho a podívá se, jestli splňuje podmínky. Ale pokud změníš třeba motor nebo turbo, chce u toho být, aby schválil i tohle. Pokud to vyměníš a nebudeš tam mít plombu na druhý den, automaticky tě diskvalifikují. Takhle tomu předcházejí, když to vezmu třeba u motorek, tak tam vymění motor a automaticky mají nějakou penalizaci, ale vyměnit ho můžou. A aut si nejsem jistý, tam se myslím motor měnit nemůže, ale nevím, v tomhle je ten Dakar hodně specifický.“

Když jedeš maratonskou etapu, tak přes noc to auto opravuje asi jenom Michal…
To ne, kdybych ho tam nechal samotného, tak už se mnou v životě nikam nejede. (smích) To auto opravujeme opravdu jako tři. Ano, nejsem technik, Franta taky není technik, takže to děláme tak, že samozřejmě Mrkvič říká, co budeme dělat, ale jsou věci, které normálně zvládáme sami. Tu maratonskou musím jet tak, abych ji prostě dojel a abych ji dojel bez problémů. Proto se v první části extrémně nezávodí, spíš se čeká, co a jak, bereme s sebou kolo navíc, taky tlumiče a turbo. A když se stane něco zásadního, tak to opravíme a když něco urvete, tak až druhý den. Proto je to maratonská, proto je to tak na hlavu, a proto musíte umět jet jenom to, na co opravdu máte.

Když už jsi zmínil ty kola, kolik jich vezeš s sebou na Dakar? Přece jenom to není levná ani lehká záležitost.
Dvaadvacet celkově. No, někdy je spotřebuju, někdy ne, tenhle Dakar jsem jich udělal pět a minulej Dakar jich bylo… no, vždycky záleží závod od závodu. Ale kolikrát měníme všechny čtyři pneumatiky třeba jenom kvůli tomu, že už jsou trošku sjeté, nebo víme, že pojedeme v blátě, tak aby to prostě líp jelo.

Jak se jezdí třeba v těch vyšších nadmořských výškách?
Blbě. Ne, ubere ti to skoro 50 % výkonu, takže zkrátka nejede auto, nejedeš ani ty, protože tě bolí hlava, nemůžeš dýchat, čekáš hrozně dlouho na rozjezdu. To je prostě řečiště, ty přijedeš, podřadíš, přejedeš řečiště a pak se rozjíždíš. Je to jako koukat doma na televizi – prostě zapneš a čekáš, jestli to pojede. A to je hrozně nepříjemné, ale takový problém mají všichni a je to jenom o tom, jak to má kdo naladěné a jak potom dokáže plynule jet.

Jednu etapu vám prasklo čelní sklo a museli jste ho vykopnout a jet s motorkářskými brýlemi, to asi není úplně příjemný pocit, když před tebou někdo jede a práší na tebe. A ještě jsi jel potmě, mám pocit.
To je právě ono. Když jedeš po tmě, a ještě k tomu jedeš přibližně 150 km/h bez toho skla, tak to fakt prášilo do obličeje. Musím říct, že to není nic příjemného, ale v tu dobu to prostě asi nevyřešíš. Zase si musíš uvědomit, že jsi na takovém závodě, na jakém jsi. To je prostě mistrovství světa, skoro až olympiáda, dá se říct, a teď máš za sebou dvanáct dní, jsi úplně mrtvý a na jednu stranu nechceš, na druhou chceš a chceš být co nejlepší. A teď víš, že zrovna tuhle etapu ještě musíš dojet, že už jsme odstranili všechny technické problémy, že tam není co zničit a že můžu jet. A všechen ten adrenalin je hrozně silný, takže ani neřešíš, že nemáš sklo – prostě si dáš brýle a jedeš. Akorát jsme přemýšleli, že až dostaneme kamenem, bude to dost bolet, ale s tím už do toho závodu jdeš. Maximálně nějaká modřinka nebo zlomenina, no.

Nenudí tě normální provoz?
Nudí. Mám s tím problém, ale ne, přes to přejdeš. Naopak musím říct, že když jsem za volantem, vnímám to trochu jinak, protože vím, co dokážou udělat ti lidi a co dokáže udělat to auto. Moje reflexy a styl jízdy jsou posunuté plně někam jinam. Dneska si troufám říct, že mi asi nikdo nemůže jen tak říct, že neumím řídit, ale stejně vím, že dělám chyby. Bourání, koukání na telefon, rychlá jízda… Dneska hodně mladých učím a snažím se jim předat i tyhle zkušenosti, protože v osmnácti jsem byl taky mistr světa amoleta, takže si to přiznám a vím, že je s tím potřeba něco dělat.

Když sedíš jako spolujezdec, kecáš do řízení?
Nesedím.

Nejezdíš jako spolujezdec?
Ne. Já se přiznám, že se hrozně bojím vedle někoho jet, vedle kohokoliv. Může to být kdokoliv, cokoliv, já jsem se dřív nebál ani s tátou, ale bohužel to závodění mi tenhle návyk trošku zkazil. Fakt se bojím. A ano, kecám do řízení, kecám do toho hodně, ale spíš tak jako ve směru, když s někým sedím, se ho snažím to trošku naučit, protože si zase myslím, že jsem v pozici toho, že můžu už mu to říct a ten chlap by mě mohl brát vážně. Teda vyjma mého táty, tam to nemá smysl.

(redakčně zkráceno)