| AUTOR: Vendula Kubíčková |
| FOTO: Jan Skoupý, Ondřej Mikstein |
| ROZHOVOR |

V sedmi letech dostal svou první motorku, ve dvanácti odjel do Kalifornie získávat zkušenosti od Caseyho Johnsona a Jeremyho McGratha, v sedmadvaceti založil vlastní MX školu a ve čtyřiatřiceti se na své první Rallye Dakar stal nejlépe umístěným Čechem v kategorii motocyklů. Ano, je to Jan „Brabčák“ Brabec, který si pro UP AIR našel pár minut a podělil se o své zážitky z Rallye Dakar 2018.

Ty sis udělal řidičák na motorku teprve loni v srpnu, protože je to na Dakaru potřeba. Jaké to bylo pro tebe, jako pro ostříleného jezdce na motorce, dělat řidičák?

Pro mě to byla docela sranda. Než jsem totiž vlezl na tu motorku v autoškole, tak jsem jim to musel seřídit, protože jim nefungovala spojka, brzda, nic. Takže jsem vysvětlil instruktorovi, jak by měla být nastavená motorka. Ale nejvíc mě dostalo při závěrečných zkouškách, který jsem opravdu musel dělat tak, jak to dělají všichni ostatní, že to začínalo tlačením motorky do garáže a z garáže. To jsem si říkal: Ty jo, podle mého by autoškoly měly dávat víc důraz na jízdní dovednosti těch lidí, a ne na tlačení a vytláčení motorky z garáže. To už mi přijde trochu zcestné.

Takže třeba to, jak musíš v autoškolách v malé rychlosti prokličkovat mezi kužely a nešlápnout u toho na zem, je podle tebe dobré?

Přesně. To je totiž pro člověka, co nemá zažitý balanc a rovnováhu na motorce, docela těžké. Oni pak chtějí na zkouškách tyhle věci a pro ně to to může být prekérní situace, protože je to jednak o citu s plynem i spojkou, a jednak ty motorky nemají v autoškolách v dobrém stavu. Protože, když ztratí setrvačnost, tak tam, kde by měl plyn zabrat, tak nezabírá, a v tu chvíli si musí šlápnout. A pak nemá šanci tu zkoušku udělat. V takových aspektech by si to ty autoškoly měly dát trochu do pořádku.

Než jsi zkusil Dakar, jezdil jsi hlavně motorcross a taky supercross, kde se trochu víc skáče. Pomohlo ti to trochu i na Dakaru, kde taky sem tam něco přeskočíš?

To jo, ale tam jde o celkové vnímání té motorky, protože teď, když to beru zpětně, tak to bude nějaká třicátá sezóna, co trávím na motorce, a nikdy jsem neměl zimu. Když skončila sezona, tak jsem odletěl do Kalifornie nebo někam, kde bych mohl trénovat na další sezonu. Takže je to spíš o tom ovládání a sebedůvěře na motorce – a to je to, co mi dal motocross a supercross. Nemusím přemýšlet nad tím, jak jedu, co tam mám za kvalt, jak to projedu a jestli to projedu tak, nebo jinak. Všechno je to automatika. Na Dakaru jsem se pak více soustředil na navigaci, která mi ze začátku dělala trochu problém, ale zvykl jsem si.

Když už jsi to nakousl, ty s sebou nemáš navigátora, ale na řídítkách si musíš otáčet roadbook ve svitku. Je to těžké sledovat zároveň cestu, roadbook a ještě to, která duna je která, který kámen je který, kde je waypoint a kudy nakonec pojedeš? Trvá dlouho naučit se takový styl navigace?

Ono se to nedá naučit dopředu, to se všechno naučíš až potom na tom Dakaru. A tím, že mám za sebou už Dakar, tak vím, jakým stylem se to mám učit. Teď mi bohužel skrz tu klíční kost (zlomil si ji při tréninku, pozn. red.) utekla Merzouga. Je tam stejný styl navigace jako na Dakaru, tak to mě mrzí, že nejedu, ale s tou navigací jsem tak nějak popraný a už vím, kterým směrem se mám vydat.

Dakar je specifický i tím, jak se mění terény, třeba vysoké nadmořské výšky, duny, šotolina, řečiště, velbloudí tráva…

Velbloudí tráva je strašná.

Takže je to pro tebe ten nejhorší povrch?

Pro mě je velbloudí tráva naprosté utrpení. Velbloudí tráva je to nejhorší, co tě na Dakaru může potkat. Jako písek, duny, šotolina, voda, všechno je v pohodě. Přejezdy, průjezdy, brody, všechno v cajku, ale velbloudí tráva je prostě absolutně nerytmická pasáž, kde se nedá nic vymyslet, musíte hodně improvizovat a kličkovat.

A jak se připravuješ? Nemyslím přípravy na motokrosové dráze nebo tak, ale ty dálkové jízdy. Přece jenom 400 km na motorce v jedné etapě, docela z toho bolí zadek. Já umírám už po první stovce.

Já jsem tohle asi nepocítil. Jasně, ke konci té etapy bolí zadek a vůbec všechno, ale za ty roky je moje tělo tak zvyklé na tyhle věci, že to neřeším. A ty dálkové… jeli jsme s Martinem (Martin Macík Jr., pozn. red.) dálkové soutěže, takže už jsem trošičku věděl, o čem to je a hodně jsme najezdili i v Africe na testování. Takže už jsem byl tak nějak připravený na ty dálky. I když Dakar je Dakar.

Když přijedeš do Bivaku, co je taková pravidelná údržba motorky? Co se musí vždycky udělat?

To nevím. To dělá mechanik, respektive můj táta, protože já na motorku nenechám sáhnout nikoho jiného než jeho. Je to prvotřídní mechanik a vím, že nikdy nic nezanedbá. A co se týče mě, tak první věc, co udělám po příjezdu do Bivaku, tak si okamžitě nachystám věci na druhý den a roadbook. Abych měl čistou hlavu a mohl si jít lehnout.

Když mluvíš o věcech na další den, máš s sebou asi nějaký batoh…

Jo, camelback, čistou vodu.

A máš s sebou třeba i něco, kdyby se ti na té etapě pokazila motorka?

Mám pod motorkou takový základní nářadí, ale co mi pomáhalo asi nejvíc, je americká páska, kterou mám namotanou na lanku od přední brzdy. V podstatě se dá říct, že když neupadne motor, tak udrží vždycky všechno.

Takže platí pravidlo: „Co nespraví izolepa, spraví víc izolepy“?

Ano, přesně tak to funguje. (smích)

Co nejhoršího jsi musel spravovat?

Rozdrtil jsem tělo plynu a vylezly mi z toho oba dva dráty od přidávání plynu. Takže i tohle jsem právě ladil americkou páskou, abych si z toho udělal zpátky ten plyn. Americká páska to zkrátka jistí. (smích)

Kolikrát ses opravdu na férovku vyboural na Dakaru? Vím, že sis jednou třeba zlomil kšilt od helmy.

Regulérně jsem šel na držku dvakrát, jakože fakt ve velké rychlosti. Ale takové ty pády v nulové rychlosti – co se týče třeba velbloudí trávy, protože tam to je tak malá rychlost, že v podstatě padáš tou ztrátou rychlosti, protože mezi tím kličkuješ – takové ani nepočítám.

Jednou jsi urval iritrack a říkal jsi, že jsi ho potom na první možnou dal organizátorovi do ruky…

To je pravda. Normálně mi takhle začal lomcovat, tak jsem ho přidělal americkou páskou na řídítka, ale po deseti kilometrech už to nezvládla ani ta páska. Tak jsem ho vyrval z kabelů a strčil do batohu. Ztratil jsem se z monitoru a nikdo nevěděl, kde jsem. A jak už jsem byl naštvaný, že mi tahle debilní závada rozhodila hlavu a musel jsem nad tím přemýšlet, tak jsem přijel do prvního CP, vyndal jsem iritrack z batohu a vrazil ho organizátorovi do ruky. A on říkal, že musím počkat, než zjistí, jestli vůbec můžu jet. A já na to: „Ne, jedu, zdar!“ A odjel jsem.

Nedostal jsi za to nějakou penalizaci, že jedeš bez iritracku?

Ne, naštěstí ne.

A řešili to potom nějak zpětně? Protože přece jenom přes tenhle přístroj si voláš pomoc, kdyby se ti něco stalo…

Ne, přes tohle ne, ještě tam mám sekundární přístroj, přes který bych si zavolal pomoc. Řešili to akorát můj a Martinův táta, měli šedivý vlasy, že nikdo nevěděl, kde jsem. Nikdo prostě.

Přes tenhle přístroj se ale nezaznamenává, jestli projedeš waypoint?

Taky, taky.

Tak jak ti pak měřili čas?

No, to právě nevím. Waypointy bere GPS, to je zas něco jiného. On jako organizátor věděl, kde jsem, ale ostatní už ne, protože to sledovací zařízení jsem měl vlastně odpojený.

Máš omezovač?

Ne. V hlavě. (smích) Tam byly úseky, kdy jsem byl zalehlý a jel jsem tam nějakých 170 km/h na té motorce. Martin má myslím v kamionu na 140 km/h.

U Dakarových motorek je zajímavé, že nemáš kola, co mají duši. Co to je za kola?

Jsou to v podstatě klasický rally kola, je to tvrzená pěna, která se narve do té gumy. Jinak bych na té motorce každých 5 km udělal kolo a to nejde. Takže to vydrží tu etapu a pak se to po etapě vymění.

Jak jsi už říkal, nepojedeš ten další závod ze série Dakar, Merzougu, kvůli zranění. Co tedy plánuješ dalšího, jako přípravu na Dakar?

Jsou tam evropský závody, Španělsko, Polsko, Maďarsko. A pak je tam závod v Tunisku a mistrovství světa v Maroku, to bude myslím poslední závod před Dakarem.

Krom technické přípravy a fyzické přípravy ve fitku se připravujete i na vysoké nadmořské výšky, byli jste se tuším aklimatizovat ve třech tisících metrech v Peru. Jak snášíš vysoké nadmořské výšky?

Vůbec nic mi to nedělá. Nechápu to. Akorát vím, že jsme jeli etapu a tam byl CP v pěti kilometrech a jediné, co jsem pocítil, když jsem zastavil a dávali mi to razítko, tak že jsem byl trošičku víc zadýchaný, ale jinak jsem s tím neměl vůbec žádný problém.

Co motorka, ztratila výkon?

Jo, tak ta nejela, chuděra. Na té motorce to bylo znát, že nejede

Co bude teď?

Máme ještě besedu v Praze a pak už se konečně zase vrhneme na trénink a na Dakar 2019.

Tak hodně štěstí do příštího Dakaru. A hlavně bez zranění!

Děkuju :).