| | AUTOR: popvědecká stránka Vědátor

Tiskovka NASA, na kterou jsem upozorňoval, přinesla své ovoce – totiž nová zjištění o Saturnském měsíci Enceladus z dílny sondy Cassini a Hubbleova teleskopu. Myslí si to alespoň aktuálně vydaná dvojice studií, z nichž vyplývá, že Enceladus je zřejmě ještě vhodnější pro život než Europa.

První studie čerpající z dat Cassini odhalila ve vodních gejzírech tryskajících nad Enceladus přítomnost vodíkových plynů, které by mohly pohánět biochemii hypotetických forem života pod ledovou krustou Enceladu. A co více, existují náznaky, že oceán je relativně teplý – jedině tomu by totiž podle vědátorů NASA odpovídaly zjištěné specifické procesy.

Tím však nekončíme – další zastávkou je totiž měsíc Europa, další skoro jistý kandidát na podpovrchový oceán. Druhá práce vychází z dat Hubbleova teleskopu a potvrzuje, že gejzíry odhalené loni nebyly jenom dílem náhody, ale jsou vytrvalým fenoménem – Hubble totiž při svém dalším pozorování našel gejzíry Europy na stejném místě jako minule.

Mimozemské oceány, ještě pár dekád nazpět považované za nepravděpodobný jev, se tak zdají být stále reálnější možností – a to včetně stále reálnější pravděpodobnosti, že v nich existují podmínky vhodné pro nalezení meziplanetárních kamarádů.

PRO PRVNÍ FOTKU ČERNÉ DÍRY POTŘEBUJEME FOŤÁK VELIKOSTI PLANETY…A MÁME!

Možná už jste někdy slyšeli, že snahu sestavit větší a větší disky teleskopů (zdravím Arecibo a Kuej-čou) lze trošičku obejít pomocí synchronizovaného pozorování s více teleskopy – tím de facto získáte virtuální teleskop o průměru vzdálenosti těch dvou. Sice tím nezískáte odpovídající sběrnou plochu (pro zvýšení světelnosti), ale výrazně tím navýšíte úhlové rozlišení. Pro rádiovou astronomii je tato technika obzvláště vhodná – měření ve vlnové délce milimetrových rádiových signálů lze „snadněji“ skládat, z vesmíru uletí fakt velké vzdálenosti bez utlumení prachem i plynem a naše pozemská atmosféra ji moc netlumí (jako třeba RTG nebo gama záření).

Okey… řekli si vědci z Massachusetts Institute of Technology (MIT) a spojili teleskopy PO CELÉM SVĚTĚ! The event horizont project (EHT) je masivní kolaborací dvanácti rádiových observatoří po celé planetě (mrkejte -http://bit.ly/2oK7Cut), který díky brutálně velké detekční ploše (jakože) bude pozorovat věci doposud neviděné!

Ani byste nevěřili, že největší problém celého projektu není technologie, ale čekačka ve frontě na měřící čas. Fakticky trvalo pět let od návrhu, než se vůbec povedlo domluvit zapojení a hlavně pozorovací čas všech pracovišť. Až v nedávné době se připojily poslední placy – teleskop na Jižním pólu (http://bit.ly/2pCyB8z) a Atacamská ALMA – čímž se zvýšila ostrost EHT desetinásobně – fakticky tak rozliší i golfový míček na Měsíci (kdyby nebyl Tiger Woods cucák a fakt tam dostřelil).

Až letos pak dostala EHT zelenou od VŠECH pracovišť! Od 4. dubna tak po celém světě vědci nespali (no OK, asi na směny) a deset dní pozorovali dvě hlavní oblasti na obloze, kde na ně čekaly supermasivní černé díry (http://bit.ly/1e7dQL8). Focenými vesmírnými modelkami byly 1) lascivní střed naší Galaxie a jeho 4 miliony hmotnosti Sluncí (Ms) těžká suprmasiveblackhole, obojí označené jako Sagittarius A a 2) ještě větší tlusťoška, dokonce 6 miliard *Ms, v blízké galaxii M87!

Říkáte si „fotit černou díru? WTF, vždyť nejde vidět!“ No, to nejde – co její horizont událostí (neboli odporně řečeno Schwarzschildův poloměr rs= 2*G*m/c^2) schvátí, to již nenavrátí… ani světlo neboli fotony, jelikož úniková rychlost z tohoto objektu je větší než rychlost světla. Nu, ale naštěstí, když schvacuje hromadu prachu, plynu a Matthew McConaugheyho, tak vzniká akreční disk, který třením a pohyby magnetizované hmoty silně září v UV i RTG. Z pólů černých děr pak taky vyletují supraenergické proudy (jety) – takže okolo našich modelek je fakt brutální aura…

…vědci z EHT míří na úplný střed toho všeho divadla – tam, kde akreční disk končí v hlubinách temna. Po 10 denním pozorování zakončeným tento čtvrtek tak čeká zpracování žhavých dat, což zabere cca další půlrok.

Nejbrutálnější na tom všem je, že pro co nejlepší pozorovací podmínky nesmíte mít v atmosféře vlhko. Hodně z oněch dvanácti observatoří je na vysokých horách či v poušti, ale ne všechny – jinde se muselo čekat na čistou oblohu a dobré počasí. Pravděpodobnost krásného počasí na dvanácti MÍSTECH SVĚTA NAJEDNOU je prakticky nulová – no naštěstí ne úplně, ale stejně měli vědci jen pět dokonalých dní v celém desetidenním denním šiftu. Ale i tak brutál.

Teď už můžeme jen s pokroucenými palci a excitací lvl 999 očekávat, jak vypadá nejmasivnější supermodelka s největším sex appealem – pardon, přitažlivostí – v naší Galaxii.

Blíží se léto a KOMÁŘI pijí krev nejen vám, ale i vědátorům. Činí tak ovšem nikoliv sosáčkem, nýbrž ZÁHADAMI SVÉHO LETU. Nová studie totiž přišla skrze detailní analýzu pohybu jejich křidýlek s tím, že komáří let je zcela odlišný od čehokoliv, co známe u jiných létajících biočichů. Detailní záznam pohybu křídel z více úhlů byl v rámci práce přetransformován do počítačových dat, na která vědátoři aplikovali vzorce dynamiky tekutin, aby se dovtípili co nejpřesnějších kapkulací pohybu vzduchu kolem křídel.

Výsledky ukázaly, že komáři se od ostatních poletuch liší dvěma prvky – prvním je skutečnost, že křídla kmitají ultrarychlou frekvencí 700 Hz a mění při tom úhel o méně než 40°. Vztlak tak vzniká nejen tradičním mácháním křídel vůči zemi, jako je u zvířat běžné (a který používají i komáři), ale jsou s to vytvářet vztlak i velmi malým rotování křídel – když křídlem dokončí pohyb zespodu nahoru, dojde na malou změnu jeho úhlu u těla, který se posunuje dále, jak křídlo klesá. Díky tomu dojde ke snížení tlaku na vrchní části křídla, jenž generuje velmi, velmi malý vztlak.

Ptákovi by podobný pohyb nepomohl, ale komár je tak malý, že i tenhle titěrný parchant může létat způsobem dosud neznámým odjinud z přírody. A tento celý zázrak evoluce na vás Matka příroda vrhla jenom pro to, abyste v létě nemohli spát a riskovali chycení infekčních chorob.