| | AUTOR: popvědecká stránka Vědátor

Pravidla projektu „Místo“ (#RedditPlace) byla jednoduchá: autoři dali účastníkům k dispozici bílou plochu, která existovala 72 hodin a kde každý uživatel mohl malovat v 16 barvách. Jediný háček? Naráz můžete změnit pouze jeden bod – pixel, pak musíte několik minut čekat na další akci. Výsledek vám právě v gifu níže běží před očima a skrývá stovky malých příběhů. Od nesmělých počátků, kdy jednotliví účastníci trpělivě čekali, aby několika málo body vyjádřili svoje hluboké poselství světu (jelikož jsme na internetu, obvykle se jednalo o falické symboly), přes na fórech organizované hnutí s prostým úmyslem obsadit celou plochu (Modrý rožek, Červený rožek, Zelená mřížka..) až po kreativní autory, kteří pomocí pečlivě prokreslených půdorysů nadchli stovky lidí pro konkrétní obrázek (prvním z nich byl ovšem meme #dickbutt… protože internet).

Internetové fóra kypěla životem, skupiny se organizovaly, díla vznikala a zanikala, místo na ploše docházelo. Každý nový obrázek přemaloval předchozí dílo a jedinou veličinou rozhodující o vítězi byl počet příznivců konkrétního symbolu. A výsledek? Stovky vlajek nejrůznějších států, videohry, internetové memes, umělecké díla. Pro každého se nakonec našlo Místo.

P.S. Bonus pro čtenáře zhypnotizované podobně jako podprogramy Vědátora. Všimněte si boje o prostor mezi Německem a Francií, který byl smířen vlajkou EU a radši tam pak ještě prdli holubici #kdybytonebylojasny. Též dvojitý start portrétu Mony Lisy. Nebo milosrdenství, které Norsko prokázalo slovenské vlajce.

Nejvíce o potřebě dobývat a ničit vypráví snaha Modrého rohu přemalovat Červený roh už v jeho počátcích. Nebo černá skvrna #TheVoid, jež měla v jedno období našlápnuto na destrukci středu… ale vlastně jen plnila roli očistného požáru, z něhož vzešlo množství dalšího #artu

A při sledovaní nezapomínejte, že každý účastník měnil jeden bod za pět minut. Nic víc. Odkazy přímo na #Place najdete zde, navíc i ve fullscreenu či s diskuzí.

Pokrok je pověstný svou nespavostí – rýsující se plán zachránit VŠECHNY stupně Falconu 9 jsou však pořádný matroš na inženýrskou insomnii! Sotva nám dobušilo srdéčko ze dvou napínavých let snahy o přistání, start a znovupřistání prvního stupně Falconu 9, a už se můžeme těšit na další drama! SpaceX totiž zvažuje, že se pokusí do budoucna – snad k roku 2018 – zachraňovat celou raketu, nejen první stupně. To znamená především návrat druhého stupně do atmosféry…

Jelikož nemá smysl nosit dříví do lesa, cituji pointu z článků milovaných Kosmonautix níže: >> Do středu pozornosti by se měla dostat i záchrana horního stupně a aerodynamického krytu. První stupeň sice tvoří podle některých odhadů až 70 % ceny rakety, ale pořád je tu ještě zbytek, který by bylo škoda vyhazovat. Horní stupeň by mohl na oběžné dráze zůstat klidně i několik dní, než by vykonal brzdící zážeh pro navedení do atmosféry, podobně jako když se z oběžné dráhy vrací kosmické lodě. Je jasné, že snaha o znovupoužitelnost horního stupně bude mít negativní vliv na nosnost rakety. Něco bude vážit tepelný štít, něco nožičky, něco zbylé palivo. Dohromady to znamená, že by horní stupeň musel tuhle extra hmotu táhnout celou dobu s sebou. <<

Je to fascinující a vzrušující, a předpokládám, že účetní SpaceX se mohli k plánu vyjádřit, než museli celému programu udělat další stojku – faktem ale je, že pořád nevíme, jestli je vůbec jen záchrana prvního stupně rentabilní. Přistávání stupňů je už celkem rutina, ano, na znovupoužití došlo jenom jednou a je otázkou, nakolik repasování vyjde. Snahy dostat ze SpaceX info o tom, které části rakety jsou vyměňovány, zatím vyšly vniveč, takže prostě N E V Í M E. Skeptik budu i nadále – pořád je tu navíc ta skutečnost, že vize používat rakety na způsob letadel se prostě trochu pere s realitou, v níž rakety nejsou letadla, zejména co do namáhání (zvláště, pokud mají přežít vstup do atmosféry). Při tom všem navíc iniciativa samozřejmě sáhne do nosnosti rakety, text Kosmonautix ale chytře přemýšlí nad tím, nakolik by to snížení nákladu & zachování celé rakety proměnilo celou ideu vynášení matroše do kosmu… Někdo však ten první krok a základní výzkum realizovat stejně musí – a je fascinující žít v době, kdy k tomu ten někdo má navíc i peníze a nadšení.

Více o možnostech plánu SpaceX na totální znovupoužitelnost již proto naklikávejte v kosmonautixím článku.

O tom, že se život umí rozlézt i do těch nejextremnějších míst, jste už určitě slyšeli. Limitem jeho vtěrkovství byla doposud prohlubeň Challenger, která se nachází v Mariánském příkopu v Pacifiku, celých jedenáct kiláků od hladiny. Hledání života v Challengeru je ve skutečnosti poměrně komplexní téma – již HMS Challenger, první vědecké plavidlo světa, v 19. století reportovalo výskyt jednobuněčných mřížovců, další výprava lodi Trieste v roce 1960 však dokonce objevila platýse – jen abychom dnes o tomto pozorování měli pochyby. Obecný konsensus z dalších sond a batyskafů zní: na nejhlubším místě světa se poměrně daří jednobuněčným formám života, sonda Kaiko však objevila i občasné zástupce druhu krevet, přizpůsobených hlubinám. Zdálo se, že tím hranice života na Zemi končí. Až doposud. Multioborový tým z Utrecht University a University of Gothenburg totiž při průzkumu bahenních vulkánů na mořském dně objevil komplexní organické molekuly zachycené ve fragmentech kamenů pocházejících z hloubky, kterou identifikovali zhruba 20 kilometrů POD MOŘSKÝM DNEM. Nejenže bahenní vulkány zřejmě složitými chemickými procesy krmí biočichy v Mariánském příkopu (podobně, ale vlastně trochu odlišně jako hydrotermální průduchy), ale dokonce se zdá, že život možná SAHÁ i pod ně, tedy pod dno samotné… Vědátoři se svou prací snažili primárně najít limity života – z dřívějších teoretických kalkulací a pokusů přitom vyplynulo, že nám známý život může (na jednobuněčné úrovni) fungovat maximálně při 122 °C. Utrechtští ale očekávají, že pod bahenními vulkány bude teplota (potažmo tlak) ale nižší – komplexní organické molekuly by tak mohly pocházet až z hloubky desíti kilometrů pod povrchem. Vzorky zachycené nad vulkány by tak byly jakousi zprávou v láhvi, reportující o tom, co se děje

hlouběji. Tým dokonce postuloval možnost, že by zdejší útočiště mohla poskytnout životu v moři, potažmo i na povrchu, šanci se obnovit po minulých kataklyzmatech. Prozatím však nutno tradičně dodat, že jde o hypotézu – chemická analýza sice naznačuje, že organické molekuly mohou pocházet z hloubky pod bahenními vulkány, jisté to však není. A dlouho ani nebude. Uvážíme-li však, jak odolný byl život doposud (v 70. letech si například vědci po objevu života kolem hlubokomořských černých kuřáků mohli urvat svá rodidla nadšením & překvapením), není možnost existence jednoduchých forem v serpentizovaném mořském dnu zase tak šokující propozicí. Uvidíme, co ukáží budoucí studie.