| | AUTOR: popvědecká stránka Vědátor

Jižní Amerika, 30 miliónů let před naším letopočtem. Drobná opice při čištění srsti své družky vyškubává nasáté klíště, které odhazuje směrem ke kmeni stromu. Parazit uvízne v lepkavé pryskyřici, ta jej obalí a konzervuje. O 30 miliónů a nějaké drobné let později se kousek jantaru z Dominikánské republiky dostává do rukou entomologovi, který v něm objeví nejstarší dochovanou zkamenělinu savčí krve a nitrobuněčného parazita na světě.

Jestli vám tenhle příběh připomíná začátek jistého filmu o dinosaurech, máte dokonalou pravdu. Zmíněným vědcem je George Poinar ml., jehož práce kdysi dala vědecký podklad příběhu o Jurském parku. Jak jste asi už pochopili, titulek o Jurském parku samozřejmě přehání na entou – namísto možnosti být sežráni naklonovanými pravěkými opicemi však z antické krevní konzervy můžeme získat nějakou hodnotnou vědu. Po vybroušení se v „jantarovém“ klíštěti, kromě výjimečně zachovalých savčích krvinek, podařilo pozorovat také babézie – parazity buněk krve, které trápí člověka a jiné savce do dnešní doby. Spolu s klíštětem tedy vědci jednou ranou (kusem jantaru) získali důkazy hned o dvou parazitických druzích. (*Yo dawg, we heard you liked ancient parasites, so we put ancient parasites into your ancient parasites*).

Vzhledem k věku fosílie je bohužel možnost extrakce DNA a následného klonování vyhynulých druhů nemožná. Na Jurský (nebo Opičí) park si tedy ještě počkáme. Což je vzhledem k tomu, že ve všech filmových vizích jeho postavení skončilo likvidací návštěvníků, asi vlastně dobře. #uff

Ať chceme nebo ne, Mezinárodní vesmírná stanice nebude na orbitě létat navždy. Již nyní je základna, počítáme-li start jejího zakládajícího bloku jako nejstarší bod, ve vesmíru celých 19 let! Stále častěji se tak mluví o náhradě. ISS sama má být funkční do roku 2024, možná až 2028. Tedy snad až další dekádu. Někdo si myslí, že nějaký analog na oběžné dráze Země je trochu krátkozrakou vizí. A tím někým je NASA.

Agentura již pár let mluví o tom, že hodlá na oběžné dráze Měsíce vybudovat LUNÁRNÍ STANICI, která by mohla sloužit jako testovací prototyp lodě pro meziplanetární mise k Marsu či jinam. O výběru jsem naposledy psal někdy před rokem. Na konci března však NASA oznámila dlouhodobý plán na integraci této (stále hypotetické) stanice s misemi dále od Země – základna tak má i svůj pracovní název… Fanoušci sci-fi budou ječet nadšením – agentura označuje lunární stanici jako Deep Space Gateway (finální verze se může jmenovat jinak, ale uvážíme-li, že i raketoplán se oficiálně jmenoval Space Transportation System, tak nejspíše zůstane u ní).

Základna samotná má tedy obíhat Měsíc, nikoliv být na jeho povrchu. Teoreticky by však nic moc nebránilo z ní létat dolů. Oproti loňskému roku se také ví detailněji, co agentura od stanice chce – stále přitom platí, že nepůjde o takovou velikou základnu, jako je ISS. DSG by měl disponovat malým habitatem pro posádku, zdrojem energie a především dokovacími možnostmi pro více typů lodí. Nemá jít o benzínku, jak si podobnou základnu představovaly staré vize – má však jít o parkoviště, kde se budou sto potkávat různé typy lodí a předávat si posádky, popřípadě zásoby či palivo a komponenty.

Ve stavbě DSG se užijí dnešní praktické znalosti ze stavby ISS, a její samotná stavba přitom bude potvrzením schopnosti postavit to, co NASA nazývá Deep Space Transport – tedy SKUTEČNOU KOSMICKOU LODÍ pro lety do hlubokého vesmíru. K Marsu, a snad i dále. Celkově se počítá s jedním letem k Měsíci za rok, to celé od druhé mise Orionu, který bude posádky přepravovat. V ranku doby si NASA navíc (alespoň v tiskovce) dala záležet na tom, že vše je vyvíjeno jako fortelná základna „použitelná dekády“, co bude flexibilní a znovupoužitelná.

Nakonec, dává to smysl. Zatímco relativně levnější stanice kolem Země (plnící další základní výzkum nebo komerční projekty) budou snad během generace vcelku reálnou možností díky Bigelowu a podobným firmám (popřípadě půjde vše zlevnit robotickou misí skrze cubesaty a podobně), agentura jako NASA by měla hledět spíše k horizontu. A tím už nyní opravdu není naše nízká oběžná dráha…

Faktem ovšem je, že argument „potřebujeme to jako mezistupeň pro lety od Země“ byla před těmi 19 lety i Mezinárodní vesmírná stanice. Podstatným důvodem, proč byl její projekt nakonec odsouhlasen, byla totiž naděje, že se tu postaví loď pro marťanskou misi. Namísto toho nyní na ISS probíhá sice významný výzkum působení kosmu na člověka (mimo jiného), ale nynější plány NASA i SpaceX v podstatě operují s potřebou MÍT RAKETU JAKO HOVADO a odpálit stejně všechno ze Země…

Nakonec, nynější prohlášení není zase tak odlišné od toho, které zaznělo loni na jaře – agentura ví, co chce, a žádá průmysl s pomocí, ale krom renderů a víry v to, že se všechno zvládne, nedošlo na ukázku ničeho praktického, jako třeba oznámení vítěze tendru o návrh stanice nebo tak něco. Kdo ví, jak tedy Deep Space Gateway nakonec dopadne. S Vědátorem si ale můžete být jistí, že o snaze ještě uslyšíte.

Pepek Námořník měl pravdu – špenát prospívá vašemu srdci. Zvláště teď, když vědci tuto ROSTLINU DOVEDLI V SRDCE PŘETVOŘIT. Lidské orgány jsou cokoliv jenom ne dokonalé. I když doufáme, že se naučíme je pěstovat z kmenovaných buněk a 3D tisku, fakt je, že momentálně umíme sotva vytisknout poživatelné laboratorní maso – a robotické náhrady kritických orgánů jsou a ještě minimálně generaci (možná déle) budou vyvíjené primárně jako náhrada pro čekatele na transplantát od lidí. Ne ve všem zkrátka věda chvátá tak rychle, jak se občas zdá z nadpisů popvědeckých sajts.

Nová studie však učinila zase krok vstříc světu, kdy jsou dárci orgánů přežitkem. Týmu z Worcester Polytechnic Institute se totiž podařilo vytvořit fungující srdeční sval z listu špenátu. Jak asi potvrdí každý, kdo se na list díval skrze silnější zdroj světla, jednotlivé žilky uvnitř jsou fascinujícím způsobem detailní kus přírodní práce. Je tak trochu jedno, jestli má toto řečiště transportovat mízu anebo krev. Podobnou míru krevního řečiště však stále neumíme vytvořit – a proto bylo podstatné otestovat, zda-li můžeme využít rostlinného listu coby jakéhosi „lešení“ pro konstrukci umělého masa, v jehož žilách namísto mízy teče krev. Stačila k tomu maličkost – modifikovat kytku tak, aby došlo na ostranění rostlinných buněk, avšak zůstala po nich konstrukce z celulózy. A biokompatibilním „lešením“ byly poté vyslány kmenové buňky, které jej promptně využily. Nakonec přetransformovaly list ve funkční verzi srdce.

Nejde o nic, co by šlo někomu transplantovat do hrudi – víme však už, že by tato metoda mohla přinést relativně snadnější nástroje produkce kompatibilních tkání u lidí, kteří mají poškozené orgány vlivem infarktů, ale například i nehod. Časem bychom snad mohli z těchto částí skládat celé funkční orgány. Nejbizarnější věc (ale fakt, studie vyšla před Aprílem) je skutečnost, že vědátoři postup navrhují nejen pro citlivé tkáně, ale šlo by dle nich využít i náhradu rostlinných buněk za lidské například v případě dřeva konvertovaného v umělé kosti.

Jak se zdá, Pepek námořník z budoucnosti bude moct klidně mít i dřevěnou nohu – ale rozhodně to na něm nepoznáte.