| | AUTOR: Jaroslav Bělohlávek
| RECENZE FILMU| |

Středeční večer byl tentokrát v Metropolu věnován premiéře filmu Terezy Nvotové s názvem Špína, který je výsledkem české a slovenské kolaborace. Na premiéru jsem se vydal jakožto velevážený agent UP AIRU, ve velmi chabém utajení, které mě pravděpobně jakožto vypečeného studentíka prozradila na první pohled.

Budova sama teď ještě prochází rekonstrukcí a já ji tak málem nepoznal. Uvnitř jsem proklouzl kolem skupinky dopřávající si kávu, což mě vedlo k myšlence, zda si ji výjimečně nekoupit k filmu místo klasického popcornu. Jednak nebyl snímek, na který jsem se chystal, žádnou popcornovkou a druhak vás popcorn zaplácne víc než Trump před týdnem Afgánistán. A na mě doma ještě čekala večeře. Než jsem se stihl rozhodnout, bylo mi u vstupu do sálu nabídnuto, zda se nechci zavlažit nějakým nápojem. Na výběr byl panáček a pivíčko. Panáček byl Jelínek, slivovice. Pivko byla samozřejmě Plzeň. I když bych nepohrdl Březňákem, Braníkem. Budwarem, Kozlíkem, Poutníkem, Deepem z Lídlu… Ale Plzeň je Plzeň. Vzhledem k tomu, že jsem byl první, dovolil jsem se zeptati, zda si mohu dát obojí. Slečny se mi vysmály, ale nakonec kývly. Nuže vyzunknul jsem dva panáčky, zazubil se, chňapl Plzeň, která mi byla souzena, a vydal se do sálu.

Jelikož jsem byl v sále první, měl jsem takřka volnou ruku v tom, kam se usadit. Zvolil jsem prostřední místo v desáté řadě, kde jsem vedle sebe umístil svoji černou kšiltovku (která tam po mně zůstala, v případě nálezu volejte 725 439 070). Kolem 19. hodiny dorazili i další diváci a sál se lehce zaplnil. Pak se zhaslo, na pódium vyšel vedoucí Febiofestu a uvítal nás připomínkou, že v Praze byly sály plné. Zasmáli jsme se. Povídal nám chvíli o Febiofestu jako takovém. Festival se každoročně vrací už čtyřiadvacet let a promítají se na něm jak mainstremové, tak artové filmy, záběr festivalu je tedy opravdu bohatý. Odmlčel se a nechal přednahranou sekvenci, aby nás hromovým hlasem přivítala na Febiofestu. Nejdříve česky, poté projistotu i anglicky. V publiku však, pokud se nemýlím, žádný cizojazyčný divák nebyl, a tak to bylo lehce úsměvné.

Po sekvenci pozval na stage herce Patrika Holubáře, který ve filmu hraje bratra hlavní hrdinky Leny. Holubář povídal o svých rolích a zmínil se, že zatímco jeho současná postava prošla mozkovou obrnou, ve svém jediném předchozím celovečeráku hrál pro změnu autistu. Zažertoval, že to bude pravděpodbně tím, jak vypadá, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli. Když došlo na prostor pro otázky, zvažoval jsem, že bych se ho zeptal, jak měnil svůj přístup k rolím jedince postiženého autismem a jedince zotavujícího se z mozkové obrny. Došlo mi ale, že na otázku v podstatě odpověděl už při vyprávění o svých rolích. Zatímco u jedince s mozkovou obrnou šlo více o autentické pohyby, případně tiky, u autisty se soustředil více na jejich interní svět a na to, jak takový člověk vůbec vnímá své okolí. Po části s dotazy nám pořadatelé popřáli pěkný zážitek, v sále se zhaslo a plátno se rozzářilo. V sérii úvodních reklam od spozorů Febiofestu mě nejvíce zaujaly záběry z předávání pamětní mince Vladimíra Menšíka, kterou dal festival vyrobit ve spolupráci s Českou mincovnou. Menšík je velikán českého herectví a je sympatické, že si ho lidé stále považují natolik, aby právě jeho zvolili v anketě za člověka hodného vlastní pamětní mince. Po reklamách konečně začal samotný film.

Režisérský debut Terezy Nvotové je silným, takřka dokumentárním pohledem do rozervaného světa obětí znásilnění. Nvotová studovala dokumentaristiku na FAMU, kde nyní studuje také filmovou režii. Její kořeny jsou znatelně propleteny celým filmem a byly takřka klíčové pro to, aby mohla autenticky zachytit bolest a utrpení, o jehož rozměrech má málokdo z nás představu. Film má téměř až meditační tempo. Scény jsou soustředěné na herce, v čemž se projevuje i herecké pozadí, jež Nvotová má. Jak nám ostatně zmínil Holubář, Nvotová se na herce při své režii soustředí a ve filmu tak mohlo vzniknout několik improvizovaných scén a dialogů. Což je sice pěkné a každý správný režisér ví, že herci jsou solí každého dobrého filmu, ale Nvtová podle mého názoru hercům dala až příliš mnoho prostoru a na některých dialozích je jejich improvizovanost více než znatelná. Chcete přece využít herce na maximum. Nechcete, aby bylo na plátně vidět, že v některých scénách doslova vaří z vody.

Dobrým záměrem však byla i netradiční hudba – tu pro film složil bratislavský rodák Pjoni, zaměřující se na dance a electronic music. Kdyby mu byl dán v produkci hudby větší prostor, mohl filmu přidat na poutavosti a atmosféře, která je bez hudby až nekompromisně krutá. Pjoni je ve snímku nejčastěji využit jen pro tvoření atmosférické nediegetické hudby/ruchů skládajících se ze zvonků a šepotu. Pokud to tedy nechápeme jako symbolický náhled do myšlenkových pochodů Leny, vyjádřených minimalistickým způsobem, tím pádem bychom je mohli považovat za zvláštní formu voice overu. Kdyby se jeho hudba více využila ve scénách z blázince, pravděpodobně by to hezky sekundovalo hereckým výkonům. Bohužel tomu tak nebylo a Pjonimu se příliš prostoru pro budování atmosféry nedostává. Film je dost tichý a tato jeho tichost smíchaná se statickými záběry a pomalými scénámi čas od času zapříčinila diváckou nepozornost.

V publiku se pak lidé občas v dialozích radši smáli častým vulgarním nadávkám a i přes snahu o maximálně dokumentární a věrné pojetí jsem, zejména v první třetině, nebyl do postav vcítěn, protože byly místy až plastické. To se naštěstí rapidně mění ve druhé třetině snímku, kde vás postavy zasáhnou svou hloubkou a lidskostí. Film je dost přímočarý a místy až překvapivě drsný. Věci, jež se v něm dějí, zůstávají často bez následků, jako ve skutečném životě. Právě tato nekompromisní autentičnost se mi dost líbila a některé nedostatky mi tím vynahrazovala, režisérku za to rozhodně respektuji. Nečekejte žádné grand finále, nějakou odvětu zneužité oběti. Tohle je příběh ze skutečného života, ne vybájené fantasy. A ve skutečném světě zůstávají právě ty největší zrůdnosti bez následků.

Za mě 7/10.

A hvězdička pro doporučení – na film určitě zajděte, máte-li náladu na silný lidský příběh, který vámi otřese a budete celý den přemýšlet, zda jste náhodou někdy nějakou Lenu neznali a jen jste o tom nevěděli. Ti s největší bolestí jsou totiž často ti nejvíce neviditelní.