| | AUTOR: Barbora Daníčková
| HUDEBNÍ REPORT | |

Víkend 18. a 19. srpna patřil v Drahotuších u Hranic na Moravě festivalu Letiště. Multižánrový festival letos lákal na tuzemská i zahraniční jména, tři stage a doprovodný program. Letiště v Drahotuších ozdobil malý areál, který projdeš z jednoho konce na druhý asi tak za dvě minuty, za to tě hudebně vyšle na cestu dalekou a možná ani nebudeš stačit. Tempo festivalu se rozjíždělo pomalu, ale ve večerních až ranních hodinách obou dnů nebylo pochyb o tom, že i s malým festivalem se dá zahrát velké divadlo.

Páteční program a celý festival zahájili brněnští Himalayan Dalai Lama na Live stage. Slovenská scéna měla taky své zastoupení. Po HM nastoupila písničkářka Katarzia jen s kytarou a klidem v duši, ve večerních hodinách na Elektro stage pak producentka B-Complex předvedla úplný opak. S drum&bass nostalgickým setem jsme se všichni ocitli na party tak deset let zpátky, kdy tento žánr vládl pubertálnímu světu. Zásek v čase? Trochu jo, ale co na tom, aspoň na hodinu.

Nedaleká Olomouc vyslala několik interpretů, což rovnou krásně potvrdilo multižánrovost festivalu. Indie rockeři No Distance Paradise zahráli pohodový koncert, nejlepší svého žánru na Letišti. Producent Francois Svalis už je na elektronické scéně chvíli pojmem a dokazuje, že právem. Olomoučtí už na něj určitě párkrát narazili a přespolní se jistě rádi seznámili, krabičkování na jedničku. A aby nebylo Svalise málo, v sobotu odpoledne jsme ho našli na Jam stage za bicíma, chvíli na to za krabičkama, pak zase na bicích. Spolu s basákem a se svébytným vystoupením jednoho ze členů olomoucké art group Lesmír bylo jamování takhle při sobotě skvělým a neopakovatelným zážitkem. Zpět k pátku, highlightem byli jednoznačně Flash the Readies, kteří nastoupili po roztomile psychedelických tameimpalovských Bert & Friends. Flash the Readies odpálili galaktickou projekci, s tvrdými kytarami kombinace k nezaplacení, naservírováno po třetí ranní na zlatém podnose. Unavené oči prostě nemohly jít spát. V Chill Out/Jam stage paralelně s večerními koncerty oba dny hráli DJs z olomouckého Metro Chill Out Club a hosté Swine Daily ze Slovenska, takže tak trochu nekonečná party.

Sobotní ráno nebolelo tolik, jak bych čekala, ale do deště moc vstávat nechceš. Pečlivé sledování radaru mohlo mít klidně vlastní místo v programu, protože jeden z minulých ročníků si zažil díky matce přírodě dost. Nakonec byl ale sobotní den ještě o něco povedenější než ten páteční. Dirty Old Dogs charismatem frontmana vtáhli a už nepustili, pro mě překvapení festivalu. Na Elektro stage se schylovalo k vrcholům programu. Rakušan Monophobe střílel z rukávu nápadité beaty, byl to set, který jsem si na festivalu užila nejvíc. Po hodinách různorodé elektroniky zaujal tento producent proměnlivostí skoro stejně jako víkendové počasí a když mu spadnul program, nečekané ticho (s roztomilým komentářem „Maaan, these computers!“) mě jenom utvrdilo v tom, že chci ještě víc! Následující Kidkanevil, tahák festivalu a jedno ze současných velkých evropských jmen, začal bez okolků a do 10 minut roztančil všechny okolo. Set proložil i známými songy, takže když ležérně zakončoval s Redbone od Childish Gambino, sedlo to do atmosféry sobotní noci jako prdel na hrnec a málokomu se chtělo přestat hýbat do rytmu.

Na vedlejší Live stage ale s koncem Kidkanevila už bouchala jiná sopka – Kapitán Demo. Tahle enigma českého rapu by tvoji mámu asi nepotěšila, ale „Jsem hot, čubko, víš, že jsem hot!“ si zakřičíš jen párkrát v životě. Neskutečný nářez. Sebereflexe v jeho podání neexistuje…a nebo vlastně existuje tak moc, až se otočí o 360° a dá ti facku. Přiznávám, za mě show festivalu. Pro tu ironii, slovní peklíčko a záchvaty smíchu.

Po oba dny dotvářela pohodovou atmosféru olomoucká umělecká skupina Lesmír. Během sobotní noci se pak skrz tanec za zvuku bubnů a zpěvu Lesmír zhmotnil a vyvrcholil ve své vlastní show. Pro účastníky festivalu šlo o něco trochu nečekaného a trochu jak z jiného světa.

Letošnímu ročníku hvězdy přály, žádný orkán se nekonal, stage vydržely přívaly energie. Výhodou takového festivalu bylo, že neukápla slza kvůli nestihnutému nebo kryjícímu se vystoupení – vše probíhalo tak, aby návštěvník pochytil co nejvíc. Malé festivaly mají své kouzlo a Letišti určitě svědčí komornější ráz. Stálo by za to si uchovat domáckou atmosféru, ale zároveň se posunout zase o kousek dál. Zajímavá hudební dramaturgie, vyvážený program, dobře zvládnutá organizace. Potenciál tu je, o tom žádná.

(Jo a pokud stále čekáte odpověď na tíživou otázku, tak ano, jídlo v Gastro zóně bylo taky moc dobré.)

Tak za rok zase, uvidíme, co mračna přinesou!