| | AUTOR: Daniel Jolanda
| Lifestyle | |

Pípám. „Máte tam něco?“ ptá se dozorce a skenuje mi kapsu.

Nahmátnu silonky: „Nemám.“

„V pořádku.“

Těm z nás, co mají voperovaný budík, bránu vypnou. Dvojice psychologů nás odvádí rovnou na hradby. Stráž nás jistí samopalem. Paradoxně by mohlo být v tomhle semináři pokérovaných mnichů bezpečno.

Třetí řada odspoda, čtvrté okno zleva. Mříž upiloval strunou, kterou v plechové skříňce nedokázali detekovat. Lano upletl z provázků od žaluzií, nejdřív hodil k hradbám tužkové baterky. Zvládl to na první dobrou. Pak poslal železnou kotvu z nohy postele a sklouzl dolů. Stříleli po něm, ale do karet mu hrála mlha. „Dozorce nabíjel a pálil v běhu. Na to se můžeš připravovat celej život, ale pak se stejně klepeš. Takže minul, to není trestný,“ uzavírá dozorce. Kajínek se hbitě spustil dolů z hradeb. Vrcholky patnáctimetrových stromů jsou hluboko pod námi. V sedmdesátých letech zase zkoušeli uletět rogalem. První spadl a zabil se. Druhý přistál na prvního, zabil se. Třetího v lese chytil myslivec, který ho s brokovnicí v zádech doprovodil zpátky k bráně.

„Prý tu dozorci střílí holuby,“ naráží psycholožka na Kajínkovy letopisy, „to ale není třeba“. Nad hlavami nám krouží dravé poštolky. Obhlídneme areál, navštívíme sklepení, pak kostel a v jeho zákristii si prohlížíme vězeňské exponáty. Historické uniformy, výrobky muklů, zabavené předměty… Čeká nás oběd v bachařské jídelně. Dostáváme řízek přes celý talíř. Zaháním výjev z filmu Tichá bolest, kde mladí vojclové naklepávají lampasáckému kriplovi Jandákovi řízek podrážkou. Máme to i s obsluhou, celé to je podezřelé a na kuchyň se odvážím zeptat až po jídle. Ano, pracují tam vězni.

Na Mírově je aktuálně 358 odsouzených, velké a výjimečné tresty. Loupežná přepadení, mordy, znásilnění – dřívější stavy čítaly až devět set vězňů. „To tu ještě bývaly trojáky, třípatrové postele.“ Největší pokoj je pro 18 lidí. Procházíme koridorem pro výstupáře, nahlížíme do cel. Vězni jsou zdvořilí, nebo apatičtí. Snažím se jim neclonit výhled na kolegyně.

Procházíme posilovnou, tam můžou chlapi cvičit jen výjimečně. Obout se do fyzkultury naplno může být klasifikováno jako příprava na útěk. Škube mi v oku. Uvědomím si, že paní psycholožka už třetí hodinu převaluje v ruce svazek klíčů, chrastí s nimi nepřetržitě. Tenhle možná bezděčnej neurotismus beru od dětství jako gesto moci a zvůle, fašismus všedního dne. Jedno, jestli jde o bachaře nebo družinářku.

Ve společenské místnosti už šoupe komisňáky asi třicítka trestanců. Ne, že by jim informace o drogových službách venku k něčemu byly, ale snažíme se. Střídáme se u flipchartu – kruh změny, centrum odměny v mozku, teorie závislosti. Zaznívají slova jako požitek z jídla, sex. Chlapi drží kamenné tváře. Být čitelný není žádoucí. Přesto si prohlížím jejich fyziognomii. Hledám ty „normální“ kluky, o kterých mluvil Lukáš v pořadu Ošatka. Tady jeden pohodář, u dveří druhej, třetí. Moc Lukášů nenacházím. A co ten zbytek? Sakra, to aby dal člověk málem za pravdu Lambrosově biologické teorii – támhle řezník, za ním sukovitej stařík, tu indián Bob, onde Hannibal Lecter. Fascinují mě sadistické účesy, orlí nosy, masívní čelisti, rudimentální uši, úchylné pohledy, zápasnické zátylky. Přesto chlapi sedí v klidu a spořádaně. Jako na intru, v děcáku nebo odmašťovně. „Máte nějaké otázky?“ uzavíráme edukativní okénko. Slovo si bere Hannibal Lecter. Dává řeč jak víno. Překvapuje mě a přehodnocuju. Nebo ne? Škoda, že vězeňský díl už je hotov. Ptal bych se snad chytřeji.

Z okolních lesů vane svěží vzduch, slunce se opírá do červených cihel mírovského hradu. Za plotem na dvoře mají trestanci výběh, ne větší než hřiště na malou kopanou. Branky tu nakonec taky jsou – posvařované z mříží. Pátrám po známých ksichtech. Nikde nic. A než se brána zavře, kolegyně
zavýskne: „Hele, Kájínek.“ A opravdu! Jako jediný není v sintru, modrém kriminálním stejnokroji. Atletickou postavu má v černé sportovní šusťákovce. Krátké vlasy mu už prokvétají. Šklebí se. Mávám mu, abych navázal kontakt. Kajínek se šklebí dál, ale uznale pokývne hlavou. Není proč se vzrušovat. Není kam spěchat.

Před branou ještě studuju nástěnku. Z medií známe ředitele botanické zahrady Větvičku. Osobně jsem poznal bezdomovce Uličníka a Kanaloše. Ale mluvčí věznice jménem Mišák (v argotu podřadný vězeň) je opravdu důkazem, že pámbů má smysl pro humor.

Sdílíme dojmy a pět hodin stačilo, shodujeme se. Hlavou nám patrně jede podobný scénář jako výstupářům. Jakmile přijedeme, zapluju do prosluněných Smetanových sadů. Sleduju vřeštící pávy, jak se naparují ze střechy stavení, kam vyhupsli patrně omylem. Usrkuji z čerstvého piva. „Mrskat“ se dá i na svobodě. Je to o poznání příjemnější.

Rozhovor s pětinásobným bankovním lupičem a s legendou pražského podsvětí Zdeňkem Perským jsou k poslechu v archivu pořadu Ošatka Daniela Jolandy.