| | AUTOR: Jiří Bejček
| hudební report| |

Od dravého mládí až ke nejzkušenějším jménům elektronické scény. Tak by se dala jednou větou popsat čtvrtá epizoda NoShitu. Nejprogresivnější olomouckou akci nastartoval před rokem a půl zápal dvou místních nadšenců. A že se této pravidelné oslavě živé elektroniky daří čím dál víc, to rozhodně není náhoda.

Již kultovní festival, který si pravidelně nenechá ujít notná část olomouckých domorodců, zažil své čtvrté pokračování a opět mu byl útočištěm klub 15 Minut. I pro tentokrát, tedy v pátek 13. října, se jeho útroby změnily natolik, že nebylo třeba podpůrných látek, aby se člověk cítil jako na palubě vesmírné lodi. Pořadatelské duo Filip Smečka a Benedikt Šána se totiž rozhodlo zahalit jeden z nejklasičtějších podniků ve městě do futu-industriálního hávu. Lesknoucí se součástky všemožných i nemožných tvarů, řetězy, UV světla, NoShit bicykl a stěny olepené doslova vrstvou zrcadel dokonaly nebývale povedenou metamorfózu, zatímco středobod výzdoby čněl přímo uprostřed stropu parketu – kdo si tenhle večer nesáhl na zlatem přestříkaný ananas, jako by nezažil ten pravý NoShit!

Program tentokrát otevřela pětice elévů EZHZT. Projekt studentů ZUŠ Žerotín, pod vedením Martina Zajíčka z kapely Bunny Club, měl na začátek akce dobrý vliv. Osmička talentů do 15 Minut nalákala možná až nečekaně velké množství svých vrstevníků. Na pódiu se během první hodiny vystřídalo celkem pět projektů. EZHZT v jednu chvíli zní jako Mount Kimbie kombinující syntezátory se saxofonem, chvíli nato se halí do temných Burialovských beatů, aby nakonec ve spojení s metalovou kytarou dalo vzpomenout na začátky Enter Shikari. Studenti ZUŠ Žerotín všem zkrátka ukázali, že o mladé talenty není na poli elektronické hudby nouze.

Pak přišel čas na ostřílené producenty. Jako první rozložil svou vesmírnou palubní desku Jiří Machů aka Itchy Elbow. Jeho beaty často připomínaly šamanské rytmy a málokdo si v tu chvíli mohl nevzpomenout na olomouckou hvězdičku Francoise Svalise (mimo jiné proto, že se v tu chvíli divoce zmítal v první řadě), který s Jiřím sdílí podobný přístup k tvorbě. Klubem tou dobou zaznívaly názory, že Itchy Elbow překonal i Jiřího hlavní projekt Killiekrankie.

Na hravost a organičnost jeho hudby následně navázal původně chladný technik Felix Baller, který do Olomouce přivezl přísadu ryzího techna. Set, který začal i skončil stejně narýsovaným rovným beatem, diváky rozhodně nenudil. Právě naopak. Olomoučtí návštěvníci se v Ballerových striktních postupech našli a ke konci jeho devadesátiminutovky už tančil skutečně každý, včetně skleniček na baru. Pražský hudebník, doposud opředen mnoha tajemstvími, rozložil klub 15 Minut podobně jako pár měsíců před tím festival Letiště. Vždyť i tam si ho dramaturgie NoShitu otestovala. A právě v Olomouci se ukázalo, že jeho booking byl trefou do černého.

Tam, kde většina podobných akcí poleví a pošle na stage plytkého DJ se svým afterparty setem, NoShit naopak šlápne na plyn. Felix Baller tak svým transcendentním vystoupením jen připravil půdu pro nepsaného headlinera festivalu, kterým byli Two Pixels Above. Ačkoli se pořadatelská dvojice bránila, že čtvrtý ročník vybočuje z řady absencí hlavní hvězdy, opak byl pravdou. Fúze downtempa a poslechového drum’n’bass zalila každý kout 15 Minut tak, jako se povedlo málokomu předtím. Tvůrčí duo Subject Lost a Touchwood se v Olomouci zapsalo jako jeden ze zvukově nejvyhlazenějších počinů poslední doby. Syntezátory a lomené beaty se mezi sebe přelívaly takovým způsobem, že nejeden posluchač zůstal nevěřícně stát a vychutnával si hudbu Two Pixels Above do posledního taktu.

Co na tom, že závěrečné překvapení, totiž vystoupení místních legend (Lebanon a Kurzola) v novém projektu Diesel Diesel Max, nedopadlo tak, jak asi sami členové plánovali. O půl čtvrté ráno se přešlapy odpouští, a jinak tomu nebylo ani na NoShitu. I přes několik rytmických klopýtnutí a zaváhání se stále ještě slušně naplněný klub svíjel v euforickém tanci. V tanci, který byl vhozenou rukavicí do ringu. Na tahu je NoShit číslo pět. Tak za půl roku?

Noshit