AUTOR: Anežka Gavendová
| report |

Do čajovny Kratochvíle pod Horním náměstím dobíhám za minutu šest. Na to, že má téměř v tento okamžik začít autorské čtení Jáchyma Topola, je tu velmi živo. V pozadí smíchu a rozhovorů hraje hudba a lidé čekají na své objednávky. Topol sedí na malém pódiu a něco hledá ve své nadité tašce. Čaj pro něj je vyřízen přednostně a přinesen obsluhou přímo na stoleček vedle křesla. Židle jsou obsazeny až do posledního místečka, avšak majitel podniku mne upozorňuje, že se ještě můžu posadit na okraj pódia. Cestou ale naštěstí objevuji lepší sedadlo – mezi starší dámou a mužem, který se až neuvěřitelně podobá Robertu Plantovi.

Asi o čtvrt na sedm se většina hostů definitivně usadí a slova se chopí majitel čajovny. Po kratičkém úvodu, ve kterém se dozvídáme, že toto čtení bylo uskutečněno až na sedmý pokus, právě kvůli dokončování knihy Citlivý člověk, se Topol obrací na publikum s dotazem, zda je nutné použít mikrofon, protože ho z něj „šíleně bolí hlava“. Dvě slečny v první řadě kývnou a Jáchym svým uvolněným a poněkud specifickým projevem získává pozornost publika, v němž se pomalu objevují úsměvy. Nejprve netradičně představuje knihy, které ho v poslední době nejvíce oslovily. Začíná titulem Magor a jeho doba, podle něj napsaným velmi čtivě a konečně ho „nenapsal žádný básník“, ale novinář Marek Švehla z týdeníku Respekt. Následuje Foglar, Topolův oblíbenec z dětství, jehož knihy mu předávaly hlavně myšlenku, že „dobrodružství je být čestný“. Z literárních novinek na tuzemské scéně nadšeně zmiňuje Lapače prachu od Lucie Faulerové, temný příběh popisující jakousi dívčí depresi, téma mateřství a další zapeklitosti ženského světa. Zároveň dodává, že máme její autorské čtení možnost navštívit v nejbližší době v Knihovně Václava Havla.

Po „pedagogickém“ úvodu se dostáváme k četbě úryvků ze zatím posledního románu Jáchyma Topola. Prý se mu často stává, že s textem není spokojen a zjišťuje to zvláště při čtení před publikem. Krátce představí obsah knihy, jejíž postavy sám popisuje jako „galerii různorodejch stvůr používajících bastardskou pražštinu“. Při čtení nešetří mimikou ani střídáním hlasů a publikum hltá každé jeho slovo. Mezi prvním a druhým úryvkem promlouvá zároveň i o samotném tvůrčím procesu. „Musím psát, když mám radost a baví mě to. Ten autor nemusí být zbit,“ vysvětluje Topol. Román proto také tvořil na chatě, které říká „ruina“, stojící v okolí Hrusic. V této vesničce například vyslechl rozhovor dvou mužů, jimiž se inspiroval při psaní postav vymahačů dluhů Mirana a Káji. Přišlo i na charakter Lomoze – toho označil za nositele minulosti, protože si jeho postava prošla gulagem a komentuje přítomnost ze svého pohledu.

Po druhé ukázce je sice autor na vážkách, zda už nemá středeční večer ukončit, ale na naléhání publika se ještě na pár řádek dostane. Pak už následuje jen nadšený potlesk a v malém prostoru u vstupu do čajovny se začíná tvořit dlouhá řada návštěvníků čekajících na podpis a třeba i krátký rozhovor s tímto experimentujícím prozaikem.