| AUTOR: Tereza Brhelová |
| REPORT |

Zájem o příběh Věry Sosnarové, která prožila několik let v gulagu a následně jej v knize Krvavé jahody zpracoval Jiří S. Kupka, je opravdu obrovský. Jak jinak totiž vysvětlit, že se ve středu 22. listopadu dokázal do sálu vejít dvojnásobek lidí, než jaká je jeho kapacita, a před Arcidiecézním muzeem ještě zůstali stát zbylí nešťastníci, kteří se dovnitř nedostali.

I přes svůj pokročilý věk a hrůzné zážitky ze Sibiře je Věra Sosnarová stále velmi čilá a paměť jí zdárně slouží. Své vyprávění začala příběhem o seznámení svých rodičů a svém dětství v Brně, kde žila jen s matkou poté, co je otec opustil. Po narození mladší sestry Nadi musela Věra s kamarády chodit po žebrotě a už od útlého věku pracovala na statku u sedláka. Nic z toho jí ale nebrání v tom, aby na svoje dětství vzpomínala s úsměvem a sem tam přihodila i nějakou zábavnou historku.

Věřino dětství skončilo předčasně záhy po válce. Jelikož se její rodiče vzali na lodi cestou do Československa, její matka – Ruska, která uprchla při řádění občanské války – neměla československé občanství. Nakonec ji Rusové i s dcerami naložili do vagónu a dlouhou cestou přes Maďarsko, Rumunsko, Moldavsko a Bělorusko dovezli na Sibiř. Cestou nabírali válečné zajatce, proto byly podmínky často stejně zoufalé, jako byly za války pro lidi odvážené do koncentračních táborů. Bachaři a ruští vojáci také znásilňovali a ubližovali převáženým ženám, čemuž se bohužel neubránila ani tehdy čtrnáctiletá Věra.

Vyprávět o období stráveném v Gulagu je i po letech pro jednu z přeživších velmi obtížné. Několikrát ale zdůraznila, že je důležité, aby se o zvěrstvech páchaných ještě dlouho po válce na Sibiři dozvědělo co nejvíc lidí. Obě sestry musely kvůli násilnostem dozorců několikrát podstoupit potrat, jejich matka zdejší pobyt nepřežila. Vězni v táboře museli od rána do večera pracovat, na jídlo dostávali 250 gramů chleba denně a vodu získávali rozpouštěním sněhu na plotně v barácích. Kdo nemohl pracovat, byl zastřelen. Těla lidí kolikrát ani bachaři nestíhali pohřbívat.

Jednou Věřina mladší sestra objevila několik zabitých v nedalekém lesíku, kam šla sbírat jahody. Krve ze zabitých bylo tolik, že se i listy jahod zbarvily do ruda. V Rusku strávily s podobnými vzpomínkami dlouhých 19 let. Když se po letech urputné snahy dostala Věra se svou sestrou v roce 1965 zpět do Československa, z vděčnosti prý líbaly zem. Tady byly doma.

V závěru besedy pamětnice vyjádřila svou lásku k naší zemi a nabádala posluchače, aby si jí vážili tak jako ona: „Máte rodiče, máte jídlo, máte lásku. Tak si toho važte a nikomu tu naši zem nedávejte!“

Zdroj fotografie: Arcidiecézní muzeum Olomouc