| AUTOR:
| KULTURA |

Na Velikonocích je úžasné, jak se skloubí v jednom dni tradice, přátelská atmosféra a dobrá nálada. Já měl tu možnost trávit odpoledne tohoto dne s úžasnými maminkami Zuzanou Švierčkovou a Vendulou Rulcovou, které nedávno vydaly společnou knihu Rok má devět měsíců. Vendy je učitelkou na střední škole a ve volném čase se věnuje malbě. Založila uměleckou skupinu Terapyje, se kterou pořádá různé vernisáže, jako například tu v pátek 6. 4. v čajovně Kratochvíle. Zua je právě na mateřské dovolené, ale jinak učí v mateřské škole. Vedle toho píše poezii a se Zuzkou Vodičkovou se věnuje improlize s olomouckým souborem Olivy a ostravským Odvazem. V neposlední řadě se pohybuje na prknech slampoetry v Čechách.

Nápad vytvořit společnou knihu vznikl na jedné z vernisáží skupiny Terapyje, kterou Zua uváděla svými texty. Původně se k již existujícím dílům Venduly měly přiřadit již existující básně Zuzčiny. Plán se ale trošku zvrtl, a básně byly nakonec doplněny o zcela nové, neokoukané ilustrace. V tvůrčí fázi se zrodila myšlenka knihy „dodělej si sám“ pramenící z osobních zkušeností maminek. Caparty totiž potřebujete zabavit, a tak vše musí být hravé a nutit k zapojení vlastní fantazie. Proto ilustrace fungují jako interaktivní domalovánky, kniha s krásnou vazbou a pevným přebalem sama nabádá k dokreslování, dopisování, přemýšlení, zábavě a radosti z vlastního tvoření. Určena je ale výhradně pro dospělé, už na první pohled to poznáte z lechtivého tématu básní i ze samotných omalovánek. Knížka obsahuje básně delší i krátké, a když ji otevřu a listuji, tak mě samotného napadá, že se svět nedostatečným povědomím o možnostech poezie o něco ochuzuje. Musím Zuzku citovat: „Krásné je říct v málo slovech tolik. Jako nakreslený obraz v pár slovech.“ Vendy své kresby popisuje jako Prvek šokování společnosti, co mě ale zaujme, je, že všechno dělá na první dobrou, když se něco nepodaří, nic nezahazuje, prostě to jen doladí, aby dílo bylo tip ťop. Zua bere vydání knihy za splnění snu a popisuje ji jako Průřez ženou.

Když pak přijde řeč na slamování a olomouckou scénu, rozvypráví se o pohodové atmosféře, která mezi místními panuje. Také se dozvídám, že hlavní z poezie je pocit. „Nemusíš si pamatovat slova, stačí odnést si dojem,“ říká Zuzka a poukazuje, že u slamu jako takového jde především o přednes. Moc se mi líbí věta: „Báseň je jako melodie, potom nezáleží na jazyce nebo obsahu.“ V začátcích slamu u nás se Zua dostala mezi první ženské slamerky díky Bobu Hýskovi a jeho kurzům. Jako jedna z mála měla odvahu se opravdu přihlásit do lokálních soutěží. Výkony hodnotí diváci a hodně slamerů tak cílí právě na ně, Zua to moc pěkně vyjádřila ve verších: „Získej si diváka, získej si diváka, to Vás nejvíc láká!“ Jak sama říká, ví, že je ve slamu dlouho a že je většinou uprostřed nebo v první půlce, ale myslím si, že to dělá hlavně pro lidi a pro zábavu.

Improvizované divadlo mi oproti tomu připadá jako úplně jiný svět. Stejně jako ve slamu i tady hodnotí diváci, ale jde o skupinovou práci celého souboru a hlavní je obecenstvo. Herci reagují na odezvy publika, do hry jsou vtaženi všichni. Zua to pěkně shrne: „Je jedno, který z týmů nakonec vyhraje, protože vyhrává improvizace.“

Na závěr jsme nezapomněli ani na koledu. Cestu domů mi pak zpříjemňovala úžasná energie, ta, co celé odpoledne vyzařovala z dvou neobyčejných žen.