Michaela Susedíková

Marii Tomanové se po absolvování studia malby na brněnské FAVU podařilo prorazit jako umělkyni v New Yorku. Vedle malby je další její náplní činnosti také fotografie, za sebou má i zkušenosti s kurátorováním výstav. V současné době vystavuje sérii fotografií pod názvem Young American zachycující osobnosti mladých lidí v Americe.


Jak se tvoří umělkyni z Mikulova v New Yorku? .


Je to skvělé. Když jsem odjela do Ameriky na začátku roku 2011, v koutku mysli jsem si říkala, že by bylo super, kdyby se mi v nějaké malé hospodě podařilo vystavit třeba pár obrazů. První rok jsem strávila v Severní Karolíně a nic takového se nestalo. Nebylo to jak u nás, kde jsem vystavovala třeba v kavárně Švanda. Odjela jsem tedy do New Yorku a tam to všechno začalo. Začala jsem rozesílat přihlášky na open cally, a tak jsem byla přizvaná na první výstavu. Nemohla jsem tomu uvěřit, byla to obrovská radost. Pak začaly přicházet další projekty a výstavy.


Kdybys měla porovnat přístup k začínajícím umělcům v Česku a v Americe, v čem se to lišilo?


Z vlastní zkušenosti mám pocit, že tady po vystudování umělecké školy nebylo tolik příležitostí. Zaprvé se za mě nedělaly stáže, nikam se moc nejezdilo a nebyla praxe. V Americe teď například pro mladé lidi fungují internshipy. Dozví se více o fungování v reálném životě, jak fungují galerie, jak se do nich dostat. Já jsem takové zkušenosti neměla. Samozřejmě bylo důležité proniknout do umělecké sféry. Když jsem kurátorovala první výstavu v Českém centru New York (v roce 2016), tak jsem zvažovala, jestli udělat vlastní sóloshow, nebo udělat skupinovou výstavu. Nakonec jsem rozhodla přizvat další mladé začínající umělce a dopadlo to skvěle, přišlo přes tři sta lidí, hodně se o tom psalo a pak se to začalo nabalovat dál a já kurátorovala další výstavy.


S čím musí umělec počítat, když se rozhodne vstoupit do reálného světa umění?


Já jsem si na škole šest let malovala, kouřili jsme v ateliéru, pili pivo, bylo to hrozně bohémské, ale v něčem úplně na nic. Do praxe je důležitá například znalost autorského práva. Člověk si musí uvědomit, že umění je zároveň i byznys. Pokud se tím člověk chce živit, musí se orientovat v právu, financích a vědět, jak například sehnat agenta.


Tvým velkým tématem je hledání vlastní identity. Jak jsi se k němu propracovala?


Mě to provázelo celý život, ať už to bylo v jakýchkoliv formách. Během doby strávené v Severní Karolině jsem hodně psala deník. Bylo pro mě těžké uchopit, kdo jsem. Předtím jsem žila v malém Mikulově, měla jsem tam dlouholeté přátele a lidé kolem už o vás pak mají nějakou představu, jak fungujete, kterou je poměrně těžké změnit, pokud se rozhodnete být někým jiným. Tím, že jsem odjela do Ameriky, mohla jsem najednou být, kým jsem chtěla. Samozřejmě jsem měla ze začátku pocity, že se ztrácím, že nevím, kdo jsem. V otázce utváření vlastní identity je důležité, jak si člověk vytváří hodnoty. Druhá věc je, že jsem se opět chtěla cítit, že někam patřím, to nezbytně patří k tomu, když někde žijete. Nechtěla jsem být outsider. New York je naštěstí velmi pestrý, co se týče identit. Přes den můžete sedět v kanclu v kravaťáckých hadrech a večer si na sebe dát šílený make-up a vyrazit do ulic. Doteď si pamatuju jeden z mých prvních zápisů z New Yorku : „Ať je člověk jakkoliv šílený, nikdy není dost šílený v New Yorku.“


Co může člověku pomoct na cestě hledání vlastní identity? Mě osobně napadají subkultury. Působí na mě jako prostředí, kde se člověk může najít, svobodně přemýšlet a zároveň cítit bezpečně.


Určitě. Zrovna v New Yorku je subkultur spousta a do několika z nich jsem se včlenila a věnovala se focení. Jsou to takové příjemné malé mikrokosmy, kde ti lidi sdílí stejnou energii a stejnou vášeň pro něco. Zároveň fungují jako komfortní zóna a určitým způsobem jako rodina. Blízký okruh přátel je velmi důležitý prvek z hlediska formování osobnosti mladého člověka.


Ve svém posledním projektu se zaměřuješ na mladé lidí žijící v Americe. Předpokládám, že si s řadou z nich navázala důvěrnější vztah. Dokázala by si říct, co mladému člověku v Americe chybí nebo co ho může trápit?


Já si myslím, že spoustu lidí trápí ekonomická situace v Americe. Mám pocit, že střední třída spíše vymizela a je tam opravdu velký skok mezi bohatými a chudými. Nedávno jsem byla v Los Angeles na křtu naší knihy. Spousta lidí zde žije na ulici, nemohla jsem věřit tomu, kolik je tu bezdomovců. Na ulicích dokonce vznikají stanová městečka. Něco takového jsem naposled viděla v Indii. Další věc, kterou mladí lidé v New Yorku trpí, jsou vysoké nájmy. Známí musí dělat více prací najednou, chodí z práce do práce, aby se dovedli nějak zaopatřit. V New Yorku je pro mladé lidi málo jistot, což je další věc důležitá během procesu hledání se.


Lákalo by tě se zaměřit i na mladé lidi v Česku?


Určitě. Loni v prosinci jsem se vrátila do Česka po osmi letech. Od té doby jsem tady byla třikrát a pokaždé fotím. Mám pocit, že teď znovu objevu Čechy. V Americe mi během vzpomínek na Česko naskakovala různá místa, o kterých bych nikdy netušila, že mi budou chybět. Když jsem v New Yorku chodila na jógu, tak se mi snad pokaždé během cvičení vybavila třešeň, kolem které jsem chodila osm let v Mikulově po cestě na gympl. Říkala jsem si, že to není možné a až se vrátím, budu se na ni muset jít podívat. Takže teď v Česku fotím místa, situace a lidi a je to začátek mého nového projektu.